Konečně jsem se rozhoupal ke kompletaci cestopisu z cesty po Maďarsku. Po takové době to byla docela fuška, takže pokud by chtel někdo něco podobného dělat, ať není lajdák jako já a napíše to co nejdříve po absolvování cesty…

9.7.2011 DEN 1.
Najeto 325km
Vyrazili jsme ráno cca 8:30 ze Stráže pod Ralskem se Zezulákem směr ODRY – DOBEŠOV. Zde se konal motorkářský sraz DOBEŠOVSKÉ LÉTO 2011. V Hradci Králové se k nám připojil ještě Kubajs z našeho Scarver Klubu a tak jsme do Dobešova dorazili ve třech. DOBEŠOVSKÉ LÉTO je jeden z nejpohodovějších srazů sezóny pod taktovkou Víti Šváčka. Jedná se o sraz v rodinné atmosféře. Víťa si každý rok pronajme od vesnice fotbalák. Přijedou stánky s rychlým občerstvením, na place hraje ku poslechu a dobré zábavě skupina Apači. Krásné na tom je, že když se rozprchne větší část lidí, co přijeli převážně na vyjížďku, zůstane u „jednoho“ stolu skupinka lidí, kteří zůstávají přes noc. Každý se baví s každým a je to skutečně jen o nefalšované motorkářské zábavě a pohodě. Na zahradě před domem Šváčků vznikne stanové městečko (spíše stanová vesnice), které se v průběhu večera pozvolna zaplňuje chrápajícími odpadlíky.
Ráno pak děvčata z klanu Šváčků poletují okolo střízlivějících bikerů a bikerek a podstrojují jim, jak kdyby přijela delegace z hradu. Salámy, sýry, jogurty, domácí buchty, kafe, čaj, kakajíčko…prostě ranní „žranice“ jak v Alkrónu. Až je člověku stydno, že se na to všechno nepřispívá nějakým vlezným! Taky se všichni každý rok vrací (že je nás hodně!) a nepřijíždí s prázdnýma rukama.
Na srazu jsem potkal ještě jednoho kolegu ze Scarver Klubu Jarka. Kromě něj tam bylo spousty známých tváři, které sice celý rok nevidím, ale zde se vždycky potkáme…

10.7.2011 DEN 2.
Najeto 306km
V 5:00 nás budí brutální vichřice, která zostra cloumá stanovou osadou. O svůj stan strach nemám, dokud v něm leží mých 110kg živé (zlý jazykové tvrdí jateční) váhy, stan neuletí. Kromě festovního poryvu větru se na nás řítí pěkná bouřka a to blýskání též nevěstilo příchod lepších časů. Během několika minut byla většina bikerů sbalená a uháněla domů. Já jsem tehdy machroval, že drsní motorkáři i za těchto okolností zůstávají chladní, ale pak sem si řekl, že zde není čas na hrdinství. Představa, jak mi týden na cestě plesnivý promoklá tábornická výbava v nepromokavém tlumoku za zády, mě přesvědčila ke sbalení věcí. Nikoli však ke zbabělému úprku. Stejně jsme museli ještě počkat na kolegu Mílu, který se měl kolem oběda přidat k naší výpravě.
Silný vichr nakonec odklonil blížící se bouřku a na nás nespadla jediná kapka. V 8:00 už bylo zase ažuro a my si mohli dát v klidu snídani výše zmíněného kalibru. Do 13:00 jsme na sluníčku líně polehávali a čekali na Mílu. Míla měl být náš vůdce, protože jako jediný z nás vlastní navigaci. Jaké však bylo překvapení, když dorazil s rozbitou zásuvkou a úplně vybitou GPSkou… Nu což, vytáhl jsem svoji záložní NEMAPOVOU navigaci, mapy a vyrazili jsme vpřed světlým zítřkům.
První bod našeho zájmu byl nedaleký vodní mlýn v Odrách. Byl to totiž jeden ze soutěžních bodu turistické motosoutěže MOTOPLAC 2011. O podrob­nostech této soutěže se zde nebudu rozepisovat, ale koho by to zajímalo, může se dočíst více na www.motoplac.cz . Takže k mlýnu jsme dorazili celkem v pohodě. Ale už cestou zpět mi při kufrování po zapadlých kančích stezkách docházelo, že s tou NEMAPOVOU GPS to nebude ono.
Další bod bylo Jastrzębie-Zdrój v Polsku, opět soutěžní bod v MOTOPLACU. Před Ostravou jsem svoji naivitu prohlédl a tak jsme při zastávce na Benzině předělali Mílovu vybitou GPS na moji mašinu, s funkční zásuvkou. Pak už jsem byl mnohem klidnější a v navigování jistější, i když se tímto ze mě stal neplánovaně vůdce smečky. Na tuto roli nejsem zvyklý, ale snad jsem se jí zhostil se ctí… Ten kousek, co jsme jeli po Polsku ve mně zakořenil názor, že Polsko na motorce nikdy více, raději ránu do palice! Silnice na nic, jedna vesnice za druhou, takže to vůbec neutíkalo a člověk nedělá nic, něž brzdí a spojkuje… No Maďarsko mi taky každý hanil a bylo tam super. Takže jak se říká nikdy neříkej nikdy.
Z Polska jsme to natáhli fouskem přes Čechy na Slovensko do Turčianských Teplic, což byl další soutěžní bod v MOTOPLACU. Tam jsme dali jen fotku před cedulí a mastili to do malebné slovenské vesničky Dolná Trnávka, kde jsme měli domluvený nocleh u mojí tety Marty. Ačkoliv jsem zde přes 10 let nebyl, její dům jsem našel s jistotou. Přivítání i pohostinnost mé slovenské části rodiny odzbrojila mě i zbytek týmu. Byl jsem strašně rád, že jsme zde na chvíli zastavili, protože jsem si všichni zavzpomínali, báječně pokecali, prostě paráda! Všiml jsem si, že nás ves nenápadně po očku sleduje. Že ke Kováčce přijedou 3 motorkáři se asi nevidí každý den… BTW, Slovensko je super na motorku. Krásná krajina, všude se domluvíš, fakt se mi pasáž Slovenskem moc zamlouvala…

11.7.2011 DEN 3.
Najeto 257km
Ráno po probuzení (skoro by se dalo říci obživnutí) všech „účastníků zájezdu“ jsme vydatně posnídali a udělali jsme si zdravotní procházku po Dolné Trnávce. Bylo nám to všem třeba, protože zbytkáč je svině a dlouhá cesta před námi…
Takže alkohol snad v odpoledním slovenském pařáku vypocen, svačina nafasovaná a hurá do skafandrů a ke strojům. Ale než jsme naposledy Trnávce zamávali a já konečně po třech dnech hodil bobek, podařilo se Mílovi nějakým zázrakem dostat tetu Martu na mašinu a jeli se projet (že by ještě hladina alkoholu nebyla u všech v lati? ). Myslím si, že se tetě klepou kolena ještě teď, když na to vzpomene, ala s mocným zážitkem byla spokojená. Tak fajn, jedeme dál! Zamáváme, zatroubíme a jsme v trapu.
Hned v první vsi míjím odbočku, páč v tom světle na GPS ho.no vidět (což se mi stane ještě mooockrát) a dáváme si neplánovanou vyhlídkovou – motací – jízdu po vsi. Chlapy snad nic nepoznali a tak valíme dál. U první benzínky se ještě ujišťujeme, že pravidla na slovenských dálnicích jsou pro motorky stejná jako u nás (ŽÁDNÁ!!! ), tj. bez poplatku (nám už ale soudruzi v parlamentu vymýšlejí nový zákon, což znamená, že budeme všichni a všude na silnicích platit jak mourovatý a silnice budou stát pořád za pendrek, děkujeme!). Takže hurá směr Bratislava. Průjezd Bratislavou se velice zamlouval Zezulkovi, prý by si to dal znovu. Tak na to zapomeň kámo! Z Blavy směr Rakousko – Bad Deutsch-Altenburg, další soutěžní bod v MOTOPLACU. Před Bad Deutsch-Altenburgem je moc pěkný městečko historické Hainburg, které fakt stojí za prohlédnutí. Jelikož se ale od Blavy nad námi stahují mračna, tak prohlídku vypouštíme a pádíme, co předpisy dovolí nejkratší cestou do lázeňského města v Maďarsku – Mosonmagyaróváru. Posledních 30 km už nám lehce krápe, což na náladě nepřidává. Hotel s kempem nacházíme celkem v pohodě a je na čase, aby poprvé využil své plynulé maďarštiny (před dovolenou jsem si stáhl maďarskou konverzaci a s velkými obtížemi jsem se snažil těch pár vět dostat do palice…). Podařilo se, takže rychle stavíme stany a děláme kafe. Během stavění stanů se celkem slušně rozpršelo, takže u kafe špekulujeme, jak to bude dál. Naštěstí jak déšť přišel, tak rychle i odešel a za hodinu je ažuro a my jsme nastartovaní v plavkách okusit přilehlý termál. Když jsme došmajdali do termiku, který je součástí hotelu s kempem, tak jsme měli každý hubu jak rohlík a jen jsme hekali blahem. Čekali jsme, že to bude fajn, ale tohle bylo fakt boží. Plavecké bazény, vířivky, vodní masáže, sauny, horká voda…jedním slovem MAZEC! Nejteplejší bazén měl cca 40 °C, Amerika jak Brno! Navíc tohle vše v ceně kempu za 15 €, paráda! Večer jsme si skočili do města pro nějakou baštu a pár lahví maďarského, zlatého a lahodného moku z révy a trochu si v altánku v kempu pohověli. Ve 2:00 jsme uznali, že hovění bylo dost a šup do spacáků.

12.7.2011 DEN 4.
Najeto 180km
Ranní klasika – záchod, umyvárna, snídaně, balení, placení a abfahrt. Dnešní cíl je Balatonská oblast a kemp uprostřed Balatonu.
Po pěkných silnicích, kam se hrabou ty naše asfaltové tankodromy, si to řežeme Maďarskem. Kukuřičná pole střídají pole se slunečnicí, dlouho rovně, pak par táhlých zatáček za 4 pod plynem a zase rovně. Předjíždění je zde vážně hračka. Vyhýbáme se velkým městům a dáváme si to spíše přes vesničky.
Pořad nám nejde do hlavy pár věcí o Maďarsku, které jsme slyšeli za všech stran.

1. Tam se pořádně nesvezeš = kravina jak prase! Silnice jsou jak jsem se již zmínil v mnohem lepším stavu než ty naše.
2. Tam nic není k vidění = kravina jak prase 2! Jasně, pokud někdo jede večer přes Maďarsko do Chorvatska, tak patrně nic moc neuvidí… Ale kdo si výlet do Maďarka pořadně naplánuje, bude se mu tam určitě líbit.
3. Je tam hrozná bída. No, nevím… My tam žádnou neviděli. Některé vesnice jsou na první pohled chudší, ale nikoliv zanedbané. Všude je uklizeno, žádné ratejny ve stylu chaloupky na kuřích nožkách. Baráky mají třeba vyšisovanou omítku od slunce, ale v žádném případě nejsou oprýskané jako třeba u nás. V těch bohatších jsou novostavby a někdy to jsou úplné hrady. Na to, že by zde měla být bída, tak se tu poměrně dost staví.

Suma-sumárum, kdo nevěří, ať tam běží. Každopádně já už nevěřím všemu, co kdo kde řekne, napíše nebo prezentuje v mediích, dokud se o tom nepřesvědčím na vlastní kůži.
První poznávací zastávka je hrad Sümeg. Už z dálky si užíváme naprosto nádherné panorama. Jdeme po dlouhé rovné silnici mezi polem slunečnic a přesně naproti nám na vápencovém kopci trčí velký středověký hrad. Krásný pohled, takže ačkoliv jsme všichni z vysokých teplot a jízdě na motorkách vyčerpaní, souhlasíme s výstupem na vrchol a podrobnou prohlídkou. Stavíme se stínu v podhradí. Všechny přebytečné věci k výstupu necháváme po domluvě moji plynulou maďaro-angličtinou u holčiny v infobudce a supíme do kopce. Podhradí je moc pěkně udělané. Je tu velká koňská jízdárna, rytířské kolbiště, krásné restaurace, fakt je nač koukat. A pohled nahoru na hrad slibuje též pěknou podívanou. Avšak chyba lávky! Mělo mě to trknout už u brány, kdy se na hrad drali dva Barkasy naložené stavebním materiálem… Když jsme vlezli dovnitř, bylo vše jasné, hrad byl v rekonstrukci a to za plného provozu! Jedno velké staveniště! V takovém prostředí se opravdu nedalo užít si tu středověkou atmosféru jinak krásného hradu. Ale ten výhled po okolí i tak stál za to! Po sestupu jsme ještě navštívili přilehlé Tesco a nakoupili proviant na večer. Na chvíli jsme si sedli do stínu a dali si to nejodpornější nealko pivo v mém životě. Vyzvedli si svoje krámy v infobudce a já obdaroval slečnu nanukem za její ochotu. V budce měla tak 50 °C, takže jejímu projevenému nadšení jsem se vůbec nedivil…
Další zastávka Tapolca. V jednom cestopise jsem se dočetl, že by zde měli být jeskyně, kde se projíždí loďkami. V Tapolce jsem to zkusil najít, ale nenarazil jsem na nikoho, kdo by nás nasměroval, takže snad příště… To horko nás hnalo rychle dál, takže směr Balaton.
Jeli jsme přes vinařskou oblast Badacsony se spoustou vinohradů, tak jsem myslel, že by jsme koupili nějaké dobré vínko přímo od místního vinaře. Cestou jsme ale nepotkali žádnou směrovku a vyčerpání už nedovolilo jinou zastávku něž finální v kempu na Balatonu. Nu což, rozbíjíme tábor přímo u jezera a dáváme vytouženou sprchu, vypereme propocené termoprádlo, smočíme se v Balatonu a zase sprcha. Balaton bych přirovnal k moři v Itálii. Řasy a rozvířený písek… ale neplave kolem žádný bordel typu hajzlpapír, PVC obaly a použité dámské vložky. Vzhledem ke své malé hloubce je voda pěkně vyhřátá. Něco natlačíme do bachoru a jdeme na pivko. Hodíme zde řeč s kolegy motorkáři z Estonska, co stanují hned vedle nás. Historky o krásných estonských pláží u moře mi potvrdili. Ale na chlapce z bývalého SSSR vůbec nechlastali, nu což, tady nám pšenka nepokvete… Večer si klasicky posedíme u pár lahví výtečného maďarského vína a hurá na kutě. I večer je teplota kolem 30 °C, takže spím jen v trenkách s jen lehce přikrytý spacákem. Čeho je moc, toho je příliš…

13.7.2011 DEN 5.
Najeto 380km
Ráno vstávám jako první, už mě to ve stanu nebaví. Dávám ranní hygienu a když vidím, že se zatím zbytku týmu nechce stále z pelechu, jdu se zatím projít do potravin a koupit snídani. Když se chlapy vyvalili ze stanů, dali jsme si snídaní a valíme dál. Dnešní cíl je muzeum papriky v městě Kalocsa a vyhlášené termály v Harkánách.
Abychom pořad nejezdili na mašinách po silnici, vzali jsem to z poloostrova Tihány přes Balaton trajektem. Bylo to raz dva, ale určitě příjemné zpestření. Jen Zezulák to nepochválil, páč ten starej bastard ze zásady nic nechválí…
V Kalocsi jsme chvíli hledali to muzeum papriky, ale během zastávky ve Sparu jsme zastavil jednu tetku a svoji už téměř dokonalou maďarštinou se zeptal na cestu. Když chlapy vylezli ze Sparu obtěžkáni několika lahvemi vína, tak já už držel v ruce ručně malovanou mapu města od tetky. Pak už nebyl problém muzeum najít. Jenom při parkování Zezuláka málem sejmula jedna maďarská kikína v plechovce. Jen mu zamávala, jako že to je v pohodě a ať se nevzrušuje. No, měla štěstí, že si ke svým motohrátkám nevybrala mě… J
Muzeum papriky v Kalocsi je takové maličké a stará se o něj takový příjemný děda. Cizí řeči mu asi nic neříkají nebo se tak alespoň tvářil. Má tam otevřený takový kamrlík, kde prodává vyhlášenou „Kaločskou“ papriku ve všech možných formách. Měl jsem v plánu nějakou vzít, ale když jsem to všechno viděl, totálně jsem nevěděl, co vzít. Nejraději bych to vzal všechno i s dědkem, ale to bych asi na Scarvera nenaskládal. Takže musel přijít na řadu zdravý rozum a trocha kombinačních schopností. Nakonec jsem měl pytel paprikových prezentů pro své nejbližší a i něco pro sebe. Kluci na Dobíku, co už tu byli, mi říkali, že hned u muzea je nějaká luxusní hospoda. No, lítali jsme tady jak kreténi, ale nic tu nebylo! Tak jsme jeli dál hladový jak šulky. To si s vámi hoši ještě vyřídím…!
Do Harkán jsme dorazili celkem v pohodě. Našli kemp a po zabydlení jsme šli do lázní. Ty byli cca 200 m od kempu. Takhle se to nezdá jako něco strašného, ale když si zvyknete na to, že máte termál hned u huby, tak vám to přijde moc… Nevím a totálně nechápu, co na těch Harkánách lidi mají, ale nestojí to za nic. Asi 3 bazény s teplou vodou po pás, lidí jak sraček, všude řev dětí a vstup není v ceně kempu… Museli jsme uznat, že v Mosonmagyarováru nám bylo nejlíp! Takže nás to tam fakt nebavilo a za chvíli jsme seděli v kempu a tlačili se večeří. Večer jsme každý chroupnul dvě obligátní lahvičky vína a šup na kutě. Během večera jsme se ještě domluvili, že vynecháme prohlídku historického centra Szegedu kvůli hroznému vedru, které panovalo celou posavadní cestu. Místo toho jsme si řekli, že by jsme mohli zkusit termál Zalakaros, na který jsme slyšel samou chválu a kdyby se nám tam nelíbilo, tak prostě dáme osvětlený Mosonmagyarovár alespoň na dva dny!

14.7.2011 DEN 6.
Najeto 394km
Ráno klasická procedura a už si to mastíme na Zalakaros. Ale už před výjezdem mi Míla dává najevo, že si jeho plechový kůň žádá napít. Takže přepínám navigaci na nejbližší benzínku a jedeme pro šťávu do bandasek. Taky jsme si rovnou koupili dálniční známky, čímž jsme způsobili na benzínce slušnou frontu. V Maďarsku to totiž není tak jednoduché. Neprodávají totiž klasické kupóny, jako jinde, ale vyjedou Vám z kasy lístek, kde je uvedená SPZ, národnost a kdo ví jaká další blbost. No a pokud jedete s chlápky, co bez brejlí nepřečtou ani prd a nerozumí slovo obsluze, ke všemu platí kartami… No, nebyli to z nás moc nadšený a úplně si dovedu představit, jak bych špačkoval já, kdybych byl v té frontě za námi. J
Takže známky máme, zadávám do navigace kýžené letovisko (alespoň si to myslím), navigace ukazuje opět cca 150 km, takže hurá na to pěkně po rychlokomunikacích, ať se zase můžeme cachtat v teplé vodě! Cesta pěkně ubíhá a já se už vidím ve vířivce. Dokonce se nám podařilo při zastávce sehnat v Lidlu v akci vynikající maďarskou hruškovici Vilmos! Takže mám konečně splněno. Hromada papriky a Vilmoška, byly komodity, které jsem chtěl dovést domu . Docela si to užívám do doby, než se začnou u silnice objevovat ukazatele na Zamardi. Během chvíle mi je jasný, jaký jsem HOVADO! Prostě jsem se na navigaci uklepl a místo na Zalakoros klepl na Zamardi. A vůbec mi to nebylo divný, protože z Harkán je do obou měst cesta zhruba stejně dlouhá. Jak z toho teď ven? Jak to vysvětlit chlapům? A zachovat si tvář? Nu což, házím blinkr ke krajnici a sonduji jaké jsou ztráty. Chlapy vše berou s naprostým klidem, díky! Zalakaros je 90km zpět po Balatonu a náš oblíbený Mosonmagyarovár 120km po dálnici směrem k domovu. Ani jsme nepotřeboval odpověď, stačila mi jen ta jiskra v oko zbytku výpravy po vyslovení toho kouzelného slova Mosonmagyarovár a bylo jasno! Že se ale počasí během našeho dojezdu změní z tropů na takový hnus, to jsem netušil. Dojíždíme za – jak všichni doufáme – blýskání na lepší časy a lehce navlhlý. Naštěstí se počasí umoudřilo. Postavili jsme stany a já ještě zajel do Sparu pro vínoa už se zase nahříváme. Večer jsme zmákli 7 lahví vína a konečně dopili kořalku, co jsem vezl z Čech, paráda! A stálo to jen natlučené koleno jednoho člena expedice, což beru při tomto skóre za přijatelnou úroveň human damage… 

15.7.2011 DEN 7.
Najeto 0km
Tento den se nesl pouze v rytmu relaxace a odpočinku. Domluvili jsme se už předem, že zůstaneme 2 noci, takže celý den to bylo o vířivkách, masážích, sauně, teplé vodě… Možná mi to nikdo nebude věřit, ale na konci dne jsem byl totálně vyřízenej! Večer jsme si konečně zašli na maďarskou kuchyni do nedaleké restaurace, kterou jsme několikrát před tím mlsně očumovali. Vypadala jako větrný mlýn a už na první pohled slibovala nevšední zážitky. A byla to i pravda. Překrm byly domácí paštiky – fakt žrádlo! Pak aperitivek, vše pozornost podniku. Jídelní lístek byl maďarsky, anglicky, německy a slovensky, takže no problem. Navíc v něm byla všechna jídla pěkně vyobrazena a co bylo nejdůležitější, co bylo na obrázku, to měl ve finále člověk před sebou! Já si dal filet z půlky kachny, zelí na paprice se smetanou a něco jako špekový knedlík. Kurde, chálka jak cip! Ani jsem nemohl večer chlastat, bo jsem byl přežranej jak hovádko! Zbytek osazenstva na tom byl stejně, takže snad prvně za dovolenou jsme druhý den vyráželi bez zbytkáče v krvi… 

16.7.2011 DEN 8.
Najeto 470km
Tak už nám to končí a ani to nebolelo. Moc se nám nechce, ale nic netrvá věčně ani láska k jedné slečně… Takže balíme a mastíme dom. Ještě to ale bereme na Slovači přes Šenkvice. Je to vinařská oblast a navíc tam mají rozhlednu, což je poslední domluvený point do soutěže MOTOPLAC 2011. Bohužel měli asi nějaký sanitární den, takže jsme si jen udělali fotku a mažeme dál. Co byl ale nejlepší moto-zážitek byla Malacká cesta Pezinok – Pernek. Mazéééééc!!! Krásnem asfalt, jeden utahovák střídá druhý, nedbám na to, že za sebou mam skoro 100l naložených zavazadel a jedu na hranu pneumatiky. Když začnou lítat jiskry od stupaček jsem v totální motorkářský extázi a mám hubu do rohlíku ještě dalších 100 km. Dokonce i teď, když klovu tyhle písmenka, tak se jen potutelně usmívám… J Na Moravě se od nás odpojí Zezulák, chce ještě navštívit kámoše na Moravě. Nebo to alespoň tvrdil, já si myslím, že se mu nechtělo zase plantažničit na zahradě, tak si volno ještě o den protáhl. Já s Mílou pokračujeme dál. V Brně dáme do sebe kafe a bengo do stojů a jedeme na Svitavy. Tam dáváme v restauraci U Zvonečku oběd. Je to celkem zastrčená restauračka, ale plná lidí, co se přišli nacpat. Fakt hustý žrádlo, doporučuji! Jedeme dál a v Hradci Králové se odpojuje i Míla. Na mě už jde pomalu krize, takže jsem nasadil svižnější tempo a za hoďku a půl jsem doma v náručí manželky. Teda nejdřív sprcha až pak náručí, však jsme už byli s chlapy na ty naše strážkyně rodinného krbu natěšený jak sviňa. Nakonec z takové výpravy může mít užitek i osoba nezúčastněná… 

No a zazvonil zvonec a motopohádky je konec! A jestli nehodili masku na naftové skvrně uprostřed vinglu, žijou šťastně až do dnes… 

Kompletní fotogalerie na Picassa Web Albu

MAPA CESTY